Příroda

První zmínka o Pohoří je z roku 1524 v souvislosti s Pohořským potokem.

Pohoří německy Buchers je odvozeno od německého „die Buche“ tedy buku což souvisí s tím, že v minulosti se rozkládaly okolo obce bukové lesy. Les byl údajně tak rozsáhlý, že trvalo až pět hodin, než se tento bukový porost pěšky obešel v délce a čtyři hodiny v šířce.

V důsledku zakládání skláren a jejich vývojem, byl v průběhu let, tento les vykácen.

Pohoří leží na rozhraní tří historických zemí Horního a Dolního Rakouska a Čech. V nadmořské výšce 918 m.

V roce 1518 se zde rozkládala obrovská nádrž, kterou založili Rožmberkové a voda, z tohoto jezera sloužila ke splavování zde vytěženého dřeva. Jeto jeden z nejvýše položených rybníků v Čechách ve výšce 892 m nad mořem. Také se mu říkalo Pohořský rybník. Toto podivuhodné dílo zachytává vodu v oblasti Novohradských hor. V šestnáctém století, měl tento rybník, zasahovat až k tzv. Šancím což byly domky vesnice rozkládající se až pod Kamencem. To ale asi nebylo technicky možné. Obrovský rybník to ale jistě byl. Roku 1788 je tu uváděn pohořský starý mlýn a v okolí rybníka rybniční domky, které dostaly název Georgenhof  česky Jiřice. Žili tu dřevorubci a lesní dělníci.  

Legenda říká, že roku 1592 došlo po velkých přívalových srážkách k protržení hráze nádrže, která měla rozlohu 76 ha a hloubku okolo sedmi metrů. Ještě dnes má nádrž objem 63 000 m³. Voda z protržené hráze smetla nový mlýn u Terčí Vsi i s mlynářem, který vylezl na půdu s punčochou plnou peněz. Mlýn stával asi 9. kilometrů níže po proudu Pohořského potoka. Přívalová vlna povodně zasáhla celé povodí Malše, dosáhla až do Českých Budějovic. Bylo zaplaveno toto město a kostel sv. Mikuláše bylo možné dosáhnout na loďce.

Roku 1890 tu v Jiřicích bylo 22 domků v nich 120 Němců 16 Čechů, výčep piva, trafika a švec. Po roce 1955 byla obec zalesněna.

Tato událost dala název rybníku, který se zde na tomto místě pod Pohořím nalézá, název Mordíř neboli Vrah ale také Smrťák. V současné době se tomuto rybníku říká Jiřická nádrž a má rozlohu 7 ha.

V roce 1620 po bitvě na Bílé hoře získal tento kraj s městečkem generál hrabě Karel Bonaventura Buquoy od císaře jako dar.

V roce 1693 jsou zde na panství Buquoyů zakládány sklárny. Konkrétně významná sklárna nedaleko v části obce Šance. Tato sklárna se proslavila výrobou černého hyalitového skla, za které potom koncem 19. století získal hrabě Jiří Buquoy ocenění na světové výstavě v Paříži roku 1855.

Jména některých skláren, které zde vznikly: Šance, Pavlína, Johanesstals, Stříbrná Huť, Bonaventura. Zajímavostí je, že skláři měli kvůli pneumokonioze (vdechování minerálního prachu) poměrně krátký život, průměrný věk měli 36 let.

Proto dostávali jako deputát pivo, kde směli vypít denně až 2 bedny piva.

Aby se v hostincích poznalo, kdo je sklář, tak nosili bílé rukavice.

V roce 1758 je vystavěna nová silnice (Langenstrase) směrem do Freistadtu. Na této nové silnici, která spojovala Čechy s Rakouskem, se vybíralo clo.

Okolo roku 1770 proslavilo Pohoří malování na sklo tzv. podmalba na skle. Podmalba na skle se prováděla v domácnostech jako domácí práce. Někteří mladí tvůrci přicházeli až ze slezského pohraničí z harachovských skláren, kde bylo málo práce, na základě dohody Buquoyů a Harachů. Se svými výtvory obcházeli poutě a domácnosti, kde své obrázky, většinou s církevními motivy, prodávali.

Roku 1777 byla nejprve zrušena sklárna v Pohoří a téměř po sto letech v roce 1891také sklárna ve stříbrných Hutích.

Na konci osmnáctého století v souvislosti s nedostatkem dřeva se rozvíjí doprava a obchod se dřevem a jeho splavováním pomocí vorů. V letech 1778 až 1783 hrabě Jan Nepomuk Buquoy realizoval plány inženýra Johanna Franze Riemera na splavnění nejmenších toků v Evropě a to byla říčka Černá a Pohořský potok. Zhruba 20 km dlouhé toky. Za tento počin, byla hraběti Janu Nepomukovi Buquoyovy roku 1789 udělena císařská pochvala. V Pohořském potoce byly upraveny ostré zákruty, břehy, vylámány kameny a na kritických místech byla na dno položena jakási trámová podlaha. Tato trámová výdřeva se ještě zde v potoce zachovala v několika místech. Byly zde zřízeny klauzury tedy nádrže, Na Pohořském potoce byla hlavní nádrž tedy Jiřická a rybník u Uhliště. Obě nádrže měly 85 000 m³ vody. Voda se však vypouštěla jen ve stanovený čas a po určitou dobu. Takže vory se připravili na Pohořském potoce a v určitý čas byly spuštěny na potok. A v daném čase byly upouštěny jmenované nádrže. Dřevo se plavilo od počátku jara a mnohdy až do počátku podzimu. Z buquoyských lesů se po Pohořském potoku a říčce Černé plavilo k Červenému Dvoru u Českých Budějovic asi 30 000 m³ dřeva. A to byla přesně polovina dříví která se plavila po Otavě. Na Baronově mostě a na Leopoldově byla celkem 3 vaziště vorů. Dříví se zde plavilo s přestávkami od 7.4. 1783 až do roku 1938. Voroplavba dosáhla svého vrcholu v devatenáctém století. Poslední splávka dřeva zde proběhla ve dnech 19. a 20. července 1938.

V roce 1779 byla postavena dřevěná kaple jako základ pozdějšího kostela. V roce 1783 až 1791 nahradil tuto barokní kapli kostel Panny Marie dobré Rady.
Kostel byl postaven v neobarokním slohu (pozdně barokním). Protože se v této době rušily kláštery, získal kostel v Pohoří, vybavení z kláštera Zlata Koruna u Č. Krumlova.

V roce 1791 byla obec povýšena na tržní obec a získala znak.

Na konci osmnáctého století (1890) měla obec už 186 domů s 1323 obyvateli. Z nichž 1077 se hlásilo k německé národnosti, a 246 byli Češi.

Ještě v roce 1862 měla však obec 1949 obyvatel. Úbytek obyvatelstva byl způsoben postupným rušením skláren a odchodem obyvatelstva jinam za prací.

V roce 1923 bylo Pohoří (Buchers) přejmenováno úředním českým názvem Pohoří na Šumavě. Tento název je však ze zeměpisného hlediska nesmyslný, protože polohu Pohoří chápeme v Novohradských horách a ne na Šumavě.

Tržní obec ležela na velkém katastrálním území o rozloze 2636 ha, kde se nacházely tyto obce: Berau, (Stadlberg);  Skelné hutě, (Bonaventura); Jiřice, (Georgendorf); Janovy Hutě, (Johannesthal); Kaplucken, Pavlína,(Paulina); Šance, (Schanz); Stříbrné Hutě,(Silberberg); Stodůlecký vrch,(Steindorfl); které byly po roce 1945 opuštěny.

Zajímavé je, co se týče živností, že na území Pohoří působilo 46 živností, 3 hospody, pivovar, palírna, pekař, kovář, banka Raiffeisen, lékař, pošta, porodní bába, obchody, mlynář, řezník a lesní úřad.

Po Mnichovu 1938 byli Češi vyhnáni a obec se stala součástí nového útvaru, kterému se říkalo Oberdonau.

Po válce v roce 1946 následovalo vyhnání německého obyvatelstva a následně sem přišli v roce 1947 Slováci z oblasti Miskolc [miškolc], česky Miškovec a osidlovali část uprázdněného území a Pohoří.

V roce 1950 žilo v Pohoří pouze 72 obyvatel a z původních 172 domů jich stálo pouze 23. V důsledku železné opony se dostalo v roce 1955 Pohoří do úplné izolace. Vlivem těchto okolností v roce 1978 už nemělo Pohoří vůbec žádného obyvatele a většina zbývajících domů byla zni- čena armádou.

30. května 1999 se zřítila věž kostela a poškodila i samotný kostel. Tím se zdálo být nepředstavitelné, že by mohla být stavba opět obnovena. V roce 2005 byly zahájeny přeshraniční akce pořádané pod vedením Ericha Altmanna. Probíhal běh na lyžích, vánoční oslavy v Pohoří. Ty to akce měly velký ohlas na obou stranách hranice. Následně obnovili pomník padlým z I. světové války. Byly započaty drobné renovační práce na kostele. Byla položena nová dlažba a obnoveny okna kostela a zaveden elektrický proud.

V roce 2009 založili vlastivědný spolek Pohoří vedeným Erichem Altmannem. Pod záštitou tohoto spolku je pořádáno až 10 akcí ročně. Letní koncerty, koncerty české dechové hudby, pouť, advent, nebo novoroční koncerty. V roce 2016 byla u příležitosti svěcení zvonů v bývalé oratoři zřízena kostelní kavárna. Od Velikonoc do konce října bývá kavárna otevřena každou první a třetí neděli v měsíci. Kavárnu provozuje česká i rakouská strana. Informace o těchto aktivitách najdete na webových stránkách http://www.bucherser-heimat-verein.at . 

Prameny:

Erich Altmann

Zdeněk Zajíček, Jaroslav Klíma, Pavel Mertel – Vltavín Čr. ČB., https://www.mujrozhlas.cz/vltavin    

https://www.youtube.com/watch?v=lHAdvIEwghw

© Stanislav Kropík 30. 12. 2022